ROZHOVOR: Učebny bez stěn. Projekt MASK ukazuje, jak s dětmi v přírodě smysluplně využít chytré technologie

Chytré hodinky a mobilní aplikace nemusí děti od pohybu jen odhánět – mohou je k němu naopak motivovat. Česko-slovenský projekt MASK ukazuje, jak propojit zážitkovou pedagogiku, pohyb v přírodě a moderní technologie bez stěn klasických tříd. Jak na neobvyklé spojení reagují žáci i původně skeptičtí učitelé a co si děti z takových kurzů odnášejí do reálného života? V rozhovoru odpovídá Mgr. Václav Kundera, Ph.D., který je v projektu garantem pro oblast informačních a komunikačních technologií.

Mohl bys nám stručně představit váš projekt MASK?

Projekt MASK, celým názvem „Naše učebny nepotřebují stěny“, propojuje inovativní přístupy ke vzdělávání na základních a středních školách v česko-slovenském příhraničí. Naším cílem je vytáhnout žáky z klasických tříd ven a ukázat jim, jak lze propojit zážitkovou pedagogiku a pohyb v přírodě s moderními technologiemi. Projekt má za cíl podpořit mentální wellbeing, zdraví a aktivní životní styl dětí. Na realizaci spolupracujeme s partnery z Univerzity Palackého v Olomouci a Prešovské univerzity.

Čím je projekt jedinečný a odlišný od běžné výuky?

Jedinečnost spočívá v tom, že moderní technologie, jako jsou chytré hodinky nebo různé aplikace, dětem nezakazujeme. Naopak je učíme, jak je smysluplně využívat. Děti si díky nim lépe uvědomují, jak funguje jejich tělo. Každou aktivitu máme navíc zpracovanou ve dvou variantách – s využitím moderních technologií i zcela bez nich. Projekt klade velký důraz také na inkluzi a zapojení žáků se specifickými potřebami.

Co přesně bude hmatatelným výstupem projektu?

Hlavním výstupem bude ucelená metodika pro učitele, která jim pomůže s přípravou a realizací moderních adaptačních a sportovních kurzů. Její součástí jsou konkrétní aktivity a pracovní listy. Dalším důležitým výstupem je proškolení samotných pedagogických pracovníků a samozřejmě realizace těchto kurzů přímo se žáky ze zapojených škol – a to jak na adaptačních, tak na zimních lyžařských kurzech. Mnoho aktivit lze ale využít i v běžné výuce, například v biologii nebo zeměpisu.

Máte za sebou první tři kurzy. Kolik bylo celkově účastníků a odkud k vám dorazili?

Zatím se našich workshopů zúčastnilo přes 120 pedagogů a v rámci školních kurzů jsme pracovali s téměř dvěma stovkami dětí, převážně z 6. až 8. tříd základních škol v Česku i na Slovensku, pro které jsou naše aktivity momentálně designované. Vzhledem k česko-slovenskému charakteru projektu jsme tu měli školy z Jihomoravského a Olomouckého kraje a přijeli za námi také partneři ze škol v Prešovském kraji.

Jak na takové netradiční spojení technologií a pobytu v přírodě reagovali ze začátku samotní učitelé? Nebáli se toho?

To je dobrá otázka. U některých pedagogů byla na začátku vidět mírná skepse – přece jen jsou zvyklí spíše na to, že technologie žáky od pohybu odvádějí. Jakmile si ale aktivity sami vyzkoušeli v roli žáků během našich workshopů, rychle pochopili, že hodinky nebo aplikace mohou být skvělým parťákem pro motivaci. Viděli, že technologie u dětí nevzbuzují nepozornost, ale naopak zvídavost a větší chuť se hýbat.

Máte už nějakou zpětnou vazbu od účastníků po absolvování kurzů?

Opět bych to rozdělil na workshopy pro pedagogy a kurzy pro žáky. Zpětná vazba však byla velice dobrá u obou skupin. Děti nejvíce bavily hry z oblasti zážitkové pedagogiky, a právě propojení s moderními technologiemi. Měly možnost objevovat reakce těla na zátěž například v rámci lyžařského výcviku – zkoumaly, jak se mění jejich srdeční tep v klidu a po námaze, nebo sledovaly úroveň stresu a kvalitu spánku. Bavila je také týmová „Zimní výzva“, kdy musely s využitím hodinek a záchranářských aplikací spolupracovat při orientaci v terénu a plnění záchranářských úkolů.

Víte o případech, kdy žáci nebo učitelé reálně přenesli něco z kurzu hned do praxe?

Ano, to nás potěšilo asi nejvíce. Součástí metodiky je totiž to, že si děti na základě získaných dat samy tvoří tzv. osobní výzvy. Hned druhý den jsme viděli, že se některé z nich snažily být aktivnější nebo chodily spát o něco dříve, aby měly lepší data. Také si hravou formou vyzkoušely práci s aplikací Záchranka a oživily si pravidla chování na sjezdovce, což jsou dovednosti s přímým dopadem na reálný život.

Co tě osobně od účastníků nejvíc překvapilo nebo potěšilo?

Překvapilo mě, jak snadno dokázaly děti přepínat mezi „digitálním“ a „offline“ režimem. Když jsme dělali aktivity zaměřené na reflexi těla čistě bez technologií, dokázaly se skvěle zklidnit, ručně si měřit tep a upřímně diskutovat o tom, proč se cítí unavené. Potěšilo mě, že technologie nevnímaly jen jako hračku, ale skutečně jako nástroj k sebepoznání.

Byly naopak věci, které se po prvním kurzu ukázaly jako problematické a museli jste je upravit?

Abych byl fér, museli jsme doladit úvodní technologickou přípravu. Zjistili jsme, že prvotní nastavování profilů žáků v hodinkách, vyplňování výšky a váhy a propojování s aplikací v telefonech je u větší skupiny dětí docela logistický oříšek. Zvlášť když je na horské chatě slabší Wi-Fi. Tuto úvodní technickou pasáž jsme proto v metodice upravili tak, aby probíhala ideálně už ve škole, nebo v mnohem menších skupinkách. Upravovali jsme i plán aktivit v rámci večerních programů, aby děti měly také volný čas pro sebe a neměly organizovanou každou minutu dne.

Pomáhali vám učitelé s tímto technickým nastavením, nebo to bylo čistě na vás?

Zpočátku to leželo hlavně na nás, ale rychle se ukázalo, že mladší generace učitelů nebo ti technicky zdatnější se do toho rádi zapojí. Pro ty méně zkušené to byl naopak skvělý trénink v praxi. Právě tato zkušenost nás vedla k tomu, že jsme do metodiky přidali samostatnou kapitolu věnovanou technologiím, která učitele krok za krokem navede, jak vše připravit ještě před odjezdem na kurz, aby se na místě neztrácel čas.

A co vy jako organizátoři? Co vám osobně tyto kurzy daly a v čem vás nebo samotnou metodiku obohatily?

Tyto reálné kurzy jsou pro nás obrovským přínosem. Nepracujeme s touto věkovou kategorií tak často, proto jsme museli trochu změnit přístup, více to pojmout formou hry a upravit slovník, aby nám děti rozuměly. Nebyl to ale zdaleka takový problém, dnešní děti mají v oblasti technologií velmi dobré znalosti. Díky přeshraniční spolupráci navíc dochází k úžasné výměně know-how a dobré praxe mezi námi, Olomoucí a Prešovem. Naživo jsme si ověřili, kde je nutné zkrátit teoretické části a přidat více pohybu. Vidíme, že tento koncept skutečně pomáhá propojovat tradiční a moderní vzdělávací metody tak, aby to učitele i žáky bavilo.

Jaké jsou vaše další plány? Co vás čeká v nejbližší době a jak bude projekt pokračovat?

Náš projekt běží až do ledna 2027. V září nás čeká několik adaptačních kurzů s žáky 6. tříd a v říjnu proběhne poslední workshop pro pedagogické pracovníky. Poté budeme veškeré poznatky a zpětnou vazbu z těchto kurzů analyzovat a promítneme je do finální verze metodiky. V listopadu nás čeká závěrečná konference, kde představíme závěry našeho projektu odborné veřejnosti. V lednu 2027 pak proběhne ještě několik zimních kurzů, kde si naše finální výstupy ověříme přímo v praxi.